Stín větru

Světoznámý román Stín větru po svém uvedení rozpoutal mezi svými čtenáři hotové šílenství. Kdo si knihu nepřečte, neuvěří tomu, ale tenhle příběh vás strhne a naprosto dostane. A konečně vyšel v reedici nakladatelství Kalibr.

Z příběhu jedné knihy se vyklube příběh veliké lásky a utrpení hodný antické tragédie. Stín větru je navíc román o lásce k literatuře jako takové.

„…snad to byla náhoda či její vznešený příbuzný – osud, ale v té chvíli jsem věděl, že jsem si už svou knihu vybral. Možná bych měl spíš říct, že kniha si vybrala mě.“ str. 12

Carlos Ruiz Zafón

Carlos je katalánský spisovatel, novinář a scénárista. Jeho nejslavnějším románem se stal právě Stín větru, který ve světě způsobil šílenství zvané zafónománie.

Celý svůj dětský život prožil v Barceloně, ale v současnosti žije v Los Angeles, kde píše scénáře. Dřív psal do novin, jako jsou El Pais nebo La Venguardia. Jeho první román se jmenuje Kníže z mlhy, který napsal, když mu bylo dvacet sedm let.

„Některé věci lze vidět pouze v přítmí. Odvětil otec se záhadným úsměvem, který si vypůjčil z některého ze svazků Alexandra Dumase.“ str. 10

Stín větru je v pořadí jeho pátou knihou a poprvé vyšel v roce 2001. Těsně po vydání nezaznamenal román velký úspěch, nakonec si ale své čtenáře našel a ze Zafóna se stala spisovatelská hvězda. Tři roky na to se prodala práva na Stín větru a ten se začal překládat do angličtiny, hebrejštiny, maďarštiny, češtiny a dalších jazyků.

Stín větru

V originále La Sombra del viento, je vlastně příběh o příběhu v příběhu. Možná se to zdá příliš komplikované, ale až (pokud) si ho přečtete, tak mi dáte za pravdu.

„Každá kniha, každý svazek, co tu vidíš, má duši. Všechny v sobě mají duši toho, kdo je napsal, a taky duši těch, kteří je četli, prožívali a snili s nimi. Pokaždé, když kniha přejde do jiných rukou, pokaždé když někdo přejede po jejich stránkách pohledem, duch knihy roste a sílí.“ str. 11

„Snad to bylo čarovnou atmosférou onoho místa, ale nabyl jsem jistoty, že kniha tu na mne čekala už léta, pravděpodobně ještě dřív, než jsem se narodil.“ str. 13

Děj knihy se odehrává v katalánské Barceloně kolem mladého Daniela Sempereho. Román nás doprovází jeho životem od dětství až po dospělost. A mezi tím se nám do jeho příběhu vkrade kniha jistého Juliána Caraxe, který byl úžasným spisovatelem, ale jeho knihy se nedají sehnat. Až na jednu. Stín větru, kterou si právě Daniel přinesl z tajuplného pohřebiště zapomenutých knih.

Daniela začne pronásledovat děsivý muž jménem Líam Courbet. Muž, jehož oči žhnou a místo tabáku kouří papír z knih Juliána Caraxe. Pomalu ale jistě se nám odkrývá příběh, který má rozsah antické tragédi. Je to příběh o lásce Juliána a krásné Penelopé. Stejně tak je to příběh Danielovo první lásky k slepé, mrnivé dívce a nakonec i jeho životní lásce, sestře jeho nejlepšího přítele. Časem se ukáže, že se Juliánův a Danielův příběh prolínají a co víc, ony se propojují. Na první ale i na druhý pohled to tak je. Ten třetí vám ale ukáže něco dalšího.

 „…táhl za sebou nohy i tíhu své duše.“ str. 19

„Snad proto, že jsem sám vyrůstal obklopen knihami a knihkupci, jsem si jako malý kluk přál stát se spisovatelem a vést sladkobolný život jako z románu.“ str. 33

Třetí pohled vám ukáže zlého, fanatického sadistu Fumera, který má jediný cíl. Zničit Juliána Caraxe, ale kde vlastně Julián je? To nikdo neví, nebo ano? A jak je možné, že Daniela pronásleduje muž, který je vlastně postavou z Caraxova Stínu větru? A navíc postava, která by měla být samotný ďábel?

Stín větru je ale také o veliké bolesti, ve kterém se prolíná několik lidských příběhů, několik dějových linek a historických událostí. Od Španělské občanské války až po krutovládu generála Franka. A přesto je to také příběh o naději.

„Napadlo mě, že tenhle člověk, něco mezi Charónem a knihovníkem z Alexandrie, by se na stránkách knihy Juliána Caraxe cítil dobře.“ str. 66

„Paříž je jediným místem na světě, kde se smrt hlady považuje za umění.“ str. 68

„Proč se pálí knihy? Z hlouposti, z nenávisti… a kdo ví, proč ještě.“ str. 165

Stín větru je báječná knížka plná naprosto dokonalých a úžasných momentů, ale také hluchých míst. Konec, asi tak posledních 150 stran byla smršť, kdy jsem pociťovala nesnesitelný vnitřní neklid ve stylu „bože, co se to děje?“

Přesto se o ní dá říct, že se četla jedním dechem. Ale v mezi pauzách jste se mohli znovu nadechnout.

V závěru dojde k několika šokujícím odhalením, kdy si nejste zcela jisti, zda vás neklame vlastní zrak a čtete jednu větu stále dokola. Můžu vám zaručit minimálně dva infarktové stavy na pouhých sto stranách textu. Některé věty jsou zase tak úžasné, že je čtete pořád dokola, protože si je chcete zapamatovat.

Ze Stínu větru jsem stále rozpolcená. Nadšená a zmatená zároveň.

„…náhody jsou jizvami osudu.“ str. 402

Autor: Carlos Ruiz Zafón

Překlad: Athena Alchazidu

Nakladatelství: Kalibr

Počet stran: 450

Rok vydání: 2008

Za mě 8,5 z 10

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

WordPress.com.

Nahoru ↑

%d blogerům se to líbí: